Mexické plánování

Přílet do Mexika byl psaný na 5:50 ráno. Letadlo dosedlo o hodinu a deset minut dříve. V časovém pásmu jsem se posunul o další dvě hodiny, momentálně mínus šest hodin oproti ČR. Ne, že by byla zmíněná fakta nějak významně důležitá, uvádím to jen tak pro pořádek. Kontrolou na letišti v Cancunu jsem doslova proběhl, s celnicí (nevim, jak jinak se říká holce od celníka), jsme prohodili dvě věty, vyfotila mi oblast mezi krkem a břichem (velikost průměrného Mexičana) a byl jsem oficiálně na mexické půdě. O pár hodin později jsem opět seděl v letadle, abych se přemístil do Mexico City.

Plán je následující, prohlídnu si Mexico City, dám si Tacos, spojim se s Denisem, dám si Burrito, vyzvednu auto, dám si Quasadillu a odjedu směr Cancun. Někde mezi Burritem a Quesadillou zajdu s Denisem na jejich střelnici a zajedu se kouknout do nejbližšího okolí.

S Denisem, Michalovým bratrem, který v Mexiku žije dlouhá léta, má zde firmu, která, řekněme, „hledá lidi“, jsem byl ve spojení už z Prahy. Dohodli jsme se, že mi připraví Jeepa Cherokee z roku 2000, kterého v zásadě nepoužívají. S Jeepem přejedu do Cancunu, který je plánovanou trasou zhruba 1.700km daleko, kde se jim přibližně za měsíc hodí na nějakou akci. K převzetí auta mělo dojít ve čtvrtek (den příletu), nebo nejpozději v pátek.

Spojil jsem se s Denisem kolem poledne. Auto zatím není, repasuje se u něj motor, ale bude v sobotu, nejpozději v neděli. Bylo mi to jedno, nikam jsem nepospíchal a Mexico City jsem si stejně chtěl prohlédnout. Na letišti jsem si dal skvělé jídlo, koupil si kartu s mexickým číslem, na kterém fungoval internet (zdravím Argentino) a hlavně, měl jsem co dělat.

Michal s Markétou mě opakovaně upozorňovali, že pokud mi vadila mentalita Argentinců, tak že v Mexiku budu mít permanentní záchvat. Omyl. Toto píšu z cesty, posledních několik dní před odletem a troufám si tvrdit, že mě Mexiko už nemá šanci naštvat. Naopak mě svým způsobem fascinuje, baví a každý den překvapuje. Jistě, „maňána“ styl života je nepřehlédnutelný, ale je to úplně jiný příběh, než Argentina. Jak mi po dvou dnech přestala vadit Kuba a vlastně jsem si ji svým způsobem zamiloval, tak Mexiko mi ani vadit nezačalo.

Mexická mentalita je zkřížení Kubánce, Američana a hipíka. Nic neni problém, všechno a každej je v pohodě (buď skutečně je, nebo je „cool“ to předstírat), a když máte něco k řešení, najedete hromadu lidí, kteří vám ochotně pomůžou, aniž by za to cokoli chtěli. Funguje tady dobře systém „já tobě, ty mě“, stejně tak směna čehokoli za cokoli: kozy za pneumatiku, pneumatiky za deset vánoček, deset vánoček za televizi a tak dále. A je to tak nějak lidské. Mexiko je prostě v pohodě. Tedy…

V pátek se předání auto přesunulo na neděli a v neděli na nejpozději středu. To už jsem byl nervózní a hlavně, přestal jsem bez auta mít co dělat. Město mi vydrží chvíli a začnu se nudit. Denis mi jako alternativu, do doby, než bude motor zpátky v autě, nabídl Jeepa Grand Cherokee z roku 2005. Měl bych dodat, že se nejedná o úplně obyčejné auto, ale o pancéřované. Level 5. Jinak řečeno, odolá zmrzlým sněhovým koulím, kterých je v Mexiku plno a také střelbě z dlouhé zbraně. Slovy Mexičana: “Můžeš do toho střílet z Kalašnikova.” Chráněná je pouze posádka, takže auto zvenku vypadá v podstatě normálně. Ve všech klikách (jak jsem zjistil postupem času, tak i v pátých dveřích kufru), je zabudovaný taser, který se zapíná ze dveří řidiče. Další detaily k autu uvedu do samostatného článku pro ty, které to zajímá.

V neděli odpoledne jsem si pro auto dojel k Denisovi domů. Manželka byla od pátku v domácí karanténě s Prasečí chřipkou, Denis rovněž, neboť na ní měl podezření a děti se tahaly na gauči o tablet, aniž by tušily, proč jsou všichni, včetně nich, doma. Než přijelo auto, což nějakou chvíli trvalo, protože v Mexiku všechno nějakou chvíli trvá, probíral jsem s Denisem plánovanou cestu. Chvíli mě poslouchal a pak se zeptal, jestli si raději nechci nechat toho obrněnýho Jeepa. Když jsem zavrtěl hlavou, tak dodal: „No, v každym případě jeď výhradně po dálnici, v šest odpoledne se ubytuj a za žádnejch okolností nejezdi v noci.“ Při tomto monologu, který byl v reálu mnohem delší, něco hledal v telefonu, aby mi ho vzápětí beze slova podal, „nechci tě strašit, ale tohle video je tak tři dny starý, rači bych bejt tebou do Cancunu letěl.“ Na videu a následně na jiném videu a fotkách byly poměrně nekvalitně, o to naturalističtěji zachyceny různé popravy, masové hroby, pověšená těla za nohy bez hlav, a podobně. Denis mě pozoroval, když jsem na to koukal do telefonu. „Tohle mi dávaj policajti a vojáci,“ pokračoval, „do televize se to nedostane. Každopádně, sou dva důvody, proč by ses moch dostat do problémů. První je, že budeš prostě v blbej čas na blbym místě. Tady furt jednotlivý kartely mezi sebou bojujou o území, který je strategický pro pašování drog z jihu do USA. Dálnici nepoužívaj, tam sou vojáci a ty moc zkorumpovaný nejsou. Kdyby ses přimotal do nějakýho jejich problému, budeš součástí jejich problému a to nedopadne dobře. Druhej důvod je prostě ten, že tě okradou. V lepšim případě to dopadne tak, že ti seberou všechno, co máš u sebe, seberou ti auto a nechaj tě stát na silnici,“ znova mi podal telefon, „tohle se stalo ve věznici u Veracruz, kudy jedeš. Dva tejdny zpátky. Oficiální zpráva je, že se vzpoura obešla bez ztrát na životech, nicméně reálně se tam stalo tohle.“ Na fotkách byla doslova hromada spálených těl. „No, tak předpokládám, že ve vězení nebudu, pojedu po dálnici a holt teda nebudu jezdit v noci,“ zareagoval jsem a vrátil Denisovi telefon. Nějak na tyhle příběhy nevěřím. Ne, že bych nevěřil, že se to děje, to bohužel věřím, ale nevím, proč bych s tim měl mít něco společného.

Cestování „neturisticky“ vás naučí hromadu věcí a jedna z nich je, důvěřovat vlastnímu úsudku. Ve finále je to vždy o tom, dát na pocit, který momentálně máte a pak na prostou empatii při komunikaci s lidmi. V Argentině mi taky bylo opakovaně sdělováno, že mám mít schovaný foťák, nechodit do malých uliček, a podobně. V české republice vás zrovna tak můžou okrást, jako kdekoli na světě, když půjdete na blbé místo, v blbou chvíli a budete v ruce držet vyndaný balík peněz. Dokonce i zabít. A česká republika, konkrétně Praha, byla vyhodnocena jako jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Celé to je o pozorování okolí a o „nechování se jako idiot“.

S Denisem jsme pak ještě kecali o životě, o práci, o mexické mentalitě a o tom, že to vlastně “zas tak horký neni”, i když trval stále na tom, že si mám vzít letadlo. No a tím to všechno vlastně začalo. Mezitím se odehrál pouze jeden příběh stojící za zmínku, který bude následovat samostatně. Co dodat? Snad jen, že k otevření kufru Jeepa potřebujete obě ruce, a ve chvílích, kdy je auto „čumákem dolu“, tak i jednu nohu. Do dveří se nedají přivřít ruce, protože cokoli, co do nich zavřete, nekompromisně rozpůlí. Podstatné je, že mám auto, i když provizorní, i když strašlivě těžké, mám ho.